středa 6. září 2017

Proč nechceme číst povinnou četbu? | Ginger a klasika #1

Po dlouhé době jsem se opět rozhodla podělit se s vámi o své myšlenky skrze článek. Tentokrát bych se ráda zamyslela nad tím, proč tolik z nás středoškoláků nechce číst klasickou literaturu.

"Na to, že je ta knížka k maturitě, se mi celkem líbila."
Takovou větu jsem sama nedávno pronesla a samotnou mě zarazilo, že jsem ji vůbec vypustila z úst. Já, která chci studovat češtinu. Já, která se hrdě prohlašuji za knihomolku. Já, která si nedokážu do maturitního kánonu vybrat jen dvacet knížek. 

Snad každý středoškolák si někdy místo knihy přečetl zkrácenou verzi na Wikipedii nebo "obšlehl" zápis do čtenářského deníku od spolužáka. Je přirozené, že ne každá kniha nás bude přitahovat, ale musí to tak být u každé knížky napsané před vznikem naší republiky? Co nás vede k tomu, abychom se klasice vyhýbali? Dá se to nějak změnit?
Tady je pár mých tipů, jak si ke klasice najít cestu.


Neposlouchejme učitele

Možná bychom takovou radu měli považovat za rouhání, ale podle mě je často učitel hlavním důvodem, proč máme k povinné četbě odpor. Češtinář na nás vysype hromadu odborných pojmů, možných motivů a výkladů díla, a ještě po nás chce, abychom mu to u tabule slovo od slova odříkali. Teď víme, že Vančura napsal Markétu Lazarovou v období, kdy "jeho díla vynikají epičností, používá archaický jazyk a přechodníky a všudypřítomná postava vypravěče často zasahuje do děje a obrací se ke čtenáři". O knize samotné se dozvíme jen to, že se jedná o příběh tragické lásky. V ideálním případě nám učitel ještě vyspoileruje hlavní zápletku a konec. Jo, a to je konec.

Z toho všeho, co jsme si horečně zapisovali do sešitu, se ale nedozvíme, že Markéta je obyčejná holka v našem věku, která má jeden velký sen. A ten sen, její životní cíl a poslání, jí jeden muž zničí během jediné noci. Nedozvíme se, že za tou přehršlí přechodníků, se skrývá nádherný příběh, díky němuž se sami zamyslíme nad svým vlastním životem a nad svými prioritami. Stačí si jen zvyknout, že se Vančura toužil něčím odlišit, a proto je jeho styl psaní o něco složitější.

Nechci tím učitele příliš kritizovat, obávám se, že sama bych to neuměla jinak. Mrzí mě ale, že se díky jejich výkladu stávají knihy něčím nudným. Něčím, co se skládá jen z hordy odborných výrazů, které máme celý prvák v testech. Snad nám ani jim nedochází, že tyto odborné výrazy můžeme stejně tak hledat u svých nejoblíbenějších knížek od současných autorů.


Věk je jen číslo

Já osobně jsem tento problém nikdy neměla, ale často pozoruji, že se mí vrstevníci děsí starých literárních děl. Když rok prvního vydání začíná číslem nižším než 19, je dílo automaticky moc složité, nudné a neatraktivní. Lidé v té době se zabývali jinými problémy a za zajímavé považovali úplně jiné věci než my. 
To je pochopitelně pravda, nemůžeme očekávat, že v 19. století někdo psal young adultovky o homosexuálech nebo dívčí románky z prostředí středních škol. Není však složité najít díla tematicky velmi podobná současným bestsellerům.

Obraz Doriana Graye byl napsaný na konci 19. století, tedy asi před sto třiceti lety. Tehdy byla homosexualita trestná a díla o ní nemohla vycházet. Oscar Wilde i přesto napsal příběh chlapce - a poději muže, který bezpochyby choval city i ke stejnému pohlaví. Tato knížka je podle mě kombinací fantasy, horroru a jakéhosi coming-of-age románu, jehož hlavní hrdina rozhodně není jen na holky. Má v sobě ohromnou dávku napětí a životní filosofie, která dokáže odpuzovat i přitahovat zároveň.

Jana Eyrová vyšla téměř před dvěma sty lety. Nenechme se ale odradit tím číslem. Opět se jedná o krásný coming-of-age román s nádhernou romantickou zápletkou. Tuto knížku bych s přehledem považovala za běžné young adult o holce, která nejdřív nikam nepatří, ale postupně nachází své místo ve světě a objevuje nové hodnoty. 

Ať už je náš oblíbený žánr jakýkoli, můžeme jeho obdobu najít i v klasické literatuře. Stačí jen vědět, co nás na daném žánru přitahuje, a nebát se stáří knihy.


Čtěme s předstihem

Dalším důvodem, proč se nám do klasiky často nechce, jsou spoilery. Některé z příběhů jsou natolik známé, že nemáme šanci se spoilerům vyhnout, takže tento tip nebude fungovat na knihy jako Romeo a Julie nebo Malý princ. I přesto najdeme mnohé knihy, které si díky včasnému přečtení zamilujeme.
Stačí si knížku přečíst jen dostatečně brzy na to, aby nám ve škole nikdo neprozradil, jak to celé končí.
Nejenže budeme působit chytře, ale hlavně budeme mít šanci si knížku užít. Nebudou nás trápit žádné motivy autora, žádné znaky literárního směru, žádné skryté významy příběhu. Jednoduše si vychutnáme "obyčejnou" knihu, jako bychom to udělali u čerstvé novinky od nám doposud neznámého autora. Bez předsudků, očekávání a odporu.


A jaké jsou vaše tipy na odbourání nechuti ke čtení klasiky? Jaká je vaše oblíbená? Zajímaly by vás další názorové články o klasice?

Mějte se krásně a čtěte! =)
Vaše Ginger. ♥

úterý 18. dubna 2017

Zrzavá básnířka: můj básnířský příběh + 7 důvodů k básnění

Ahoj, hlásím se s novým článkem! 
Tentokrát bych se s vámi ráda podělila o svůj básnířský příběh a hlavně o 7 důvodů, proč básnit! :)

Asi jako mnozí jsem své první básničky psala někdy v šesté třídě. Dělal to každý, tak proč ne já, že? Popravdě jen málokterá z nich je publikovatelná, používala jsem klasické rýmy typu doufat - zoufat, oči - točí a nebe - tebe. Pevně věřím, že si tímto obdobím prošly všechny básnířky. Tehdy jsem ale nepsala jen do šuplíku. Všechny moje kamarádky mé básničky četly a já zas četla ty jejich. V podstatě bylo psaní básní "in".
Jak už to tak bývá, tato zábava nám moc nevydržela a poezie začala být trapná. I přesto mě ke psaní něco táhlo. Psala jsem (pořád děsně) aspoň do šuplíků a svoje verše jsem si hodnotila jen já sama (jo, proto byly tak "kvalitní"). 

Jedna z mých nejstarších básniček, které jsem ochotná zveřejnit. Vím, není to žádná sláva, ale chci, abyste měli aspoň přibližnou představu. :)

To, že píšu poezii, prasklo až někdy v osmé nebo deváté třídě, kdy jsem (kupodivu, vzhledem k tomu věku) měla horší období. Naprosto přesně si pamatuji, kde a ve které učebně jsem seděla, když mi mí spolužáci vzali můj sešitek s básničkami. Běželi na chodbu a četli je nahlas. Myslela jsem, že se propadnu a tuším, že jsem i nějakou dobu vůbec nepsala (jaká škoda). Uznávám, že v té době začaly být mé básničky opravdu básničkami a začínaly dávat jakýs takýs smysl. 
V prváku jsem se dostala do krajského kola olympiády z češtiny a tam jsem poznala Monču, která své básně publikovala veřejně. Dokonce si je dávala na Facebook - pro mě něco absolutně nepředstavitelného (btw. Monika Dvořáková vydala svou vlastní básnickou sbírku s názvem Ozvěny naděje, všem vřele doporučuji!). V té době jsem si začala uvědomovat, že básníků existuje mnoho a značná část z nich se tím netají. Stále jsem ale  byla s publikací svých básní hodně opatrná - dávala jsem je pouze na svůj téměř anonymní blog.
A pak se něco stalo. Objevila jsem aplikaci Poetizer - aplikaci pro milovníky poezie. Začala jsem tam své básně sdílet a lidé mi je opravdu KOMENTOVALI. Nečetla jsem žádné negativní příspěvky, všechno bylo fajn, konec skoro jako z pohádky.

Úplně první básnička, kterou jsem zveřejnila na Poetizeru dne 7. 4. 2016. Juhú, už jsem tam víc než rok! :)

V současné době sdílím svou tvorbu na Instagram (ginger_with_a_book) a hlavně na Poetizer (sarka_trandova), můžete mě sledovat, pokud chcete :)

7 důvodů, proč básnit

A teď ty slibované důvody, proč básnit. Takže pokud ještě nejste oficiálně básníkem, staňte se jím, protože:
  1. Budete vypadat chytře. Nechápu proč, ale básníci vyvolávají dojem "zadumaných intelektuálů". Nevadí, že přemýšlíte nad tím, kterou sušenku koupit. Hlavně že si ostatní představují, že zrovna vymýšlíte sonet.
  2. Můžete být výstřední umělci. Ať už máte nějaké další umělecké vlohy, nebo ne, status "básník" vás okamžitě zařazuje mezi ty divné (echm, tedy zvláštní či exotické) umělce. Takže jste v podstatě něco jako Picasso, ale víc cool.
  3. Sex a alkohol. Protože - o čem jiném psát, že?
  4. Můžete si neustále stěžovat. To když vyčerpáte předchozí tři témata. Takoví super-sociální kritici.
  5. Můžete vydat svou knížku. Jen si to představte - někde seženete deset tisíc, trochu pohrajte si s Wordem a můžete se vytahovat před známýma.
  6. Můžete být závislí na kafi. Stejně jako ke knihomolům, i k básníkům patří kafe. Takže design cappuccino, tužku a ručně psanou básničku a máte boží fotku na Instagram.
  7. Poetizer. Můžete se zapojit mezi stejně divné lidi, jako jste vy, a denně číst nové a nové básničky.
Takže básněte, je to super! :D

A ještě jedna báseň z kategorie "stěžovacích". 

Vaše Zrzavá básnířka.

středa 12. dubna 2017

Skoro-první video, skoro-první článek

Ahoj,
vítám vás u svého skoro-prvního článku. Asi nikoho neudiví, že toto je ve skutečnosti tak pětistý článek, který jsem někam napsala, ale na tomto blogu je první. 
Kdyby to byl jeden z těch mých úplně prvních článků, asi by mohl vypadat nějak takhle:

Ahoojky lidii! :3 :D
Dneska jsem sestříhala svoje video o knížkách, tak na něj mrčněte, ju? :3 Je fakt hustý, že jsem to udělala, jsem na sebe ták pyšná! :D Sry, že tam je ta reklama, ale stáhla jsem blbej program :// Odpustíte mi to, že ju? 
A napište mi do komentů, jak se vám to líbilo!
MucQ! (tento výraz jsem neměla kam nacpat, ale věřím, že ve svých třinácti letech bych byla schopná ho napsat i jen tak)
Pa!

Sice už mi není třináct a toto není (a nebude) přeplácaná a nesourodá změť článků, sdělení je stejné - ano, natočila jsem video. Přiznávám, že jsem to udělala už i někdy v minulosti (tuším, že šlo o můj písničko-skladatelský pokus), ale to video se ztratilo někde v labyrintu internetu, snad.

Toto mé skoro-první video je určené hlavně středoškolákům, kteří si vybírají knížky k maturitě - protože přesně to teď dělám já. Mluvím o Máji, Proměně a Othellovi - všechny tři považuji za něco, co zvládne přečíst snad každý.

Pro zájemce a odvážlivce přidávám odkaz na video. Budu vážně ráda za nějakou zpětnou vazbu - ať vím, jestli má vůbec cenu natáčet.



A chtěla bych se vás zeptat - byl by z vaší strany zájem o videa o poezii? Mám poezii ráda, sama píšu a zatím se básním na YouTube nikdo moc nevěnuje. Jen ještě moc nevím, jak by to vypadalo, ale vážně to je jen předběžný nápad, ani nevím, jestli vůbec chci něco točit.

Dnes to bylo jen stručné, ale příště - příště se těšte! :D
Mějte se krásně,
vaše Zrzavá knihomolka :)

Proč nechceme číst povinnou četbu? | Ginger a klasika #1

Po dlouhé době jsem se opět rozhodla podělit se s vámi o své myšlenky skrze článek. Tentokrát bych se ráda zamyslela nad tím, proč tolik z ...