pondělí 1. ledna 2018

(Ne)mytí vlasů - jak jsem přešla k No Poo

"Nemyješ si vlasy? To jako vůbec? Jak můžeš s takovou chodit mezi lidi?"
Možná si mnozí z vás pomysleli něco podobného a popravdě - já bych se ještě před rokem nezachovala jinak. Od té doby se ale v mém životě mnohé změnilo.



Jak jistě mnozí z vás vědí, No Poo je označení pro metodu mytí vlasů, při níž nepoužíváte žádný šampon. Můžete ho nahradit sodou a jablečným octem,  moukou, nebo mýt vlasy pouze vodou. Jistě existuje nespočet dalších "nešamponů", ale o nich tento článek není. Obecná fakta si můžete v rámci prokrastinace vygooglit, já vás chci seznámit se svou cestou k No Poo.

Omezení používaní šamponu

Přibližně před dvěma lety jsem konečně narazila na ideální šampon (odkaz). Nedal se sehnat jinde než v kadeřnickém salonu, mé koňské žíně se po něm leskly jako samet a, pochopitelně, nebyl zrovna nejlevnější. Když jsem si koupila druhé (obří) balení, rozhodla jsem se prodloužit intervaly mezi jednotlivým mytím vlasů. Tehdy jsem si myla vlasy jednou za tři dny, od března do května jsem tuto dobu protáhla na celý týden. V březnu jsem si také naposledy nabarvila vlasy na svou milovanou měděnou zrz. Přestala jsem na vlasy patlat i takové věci jako kondicionér a masku a postupně jsem se nevědomky přesouvala k metodě Low Poo.
Fáze chemického mytí i barvení.



Od pokožky k vlasům

Začala jsem se zlehka zajímat o přírodní kosmetiku. Někdy v dubnu nebo květnu jsem přešla z klasického sprchového gelu na přírodní mýdlo - ale nejdřív jen proto, že překrásně vonělo. Až po nějaké době mě napadlo, že je to pro mou kůži mnohem zdravější. 
Druhé přírodní mýdlo, které jsem si pořídila, bylo od Manny a v popisu uváděli, že ho lze použít i na vlasy. Vyzkoušela jsem to, aniž bych si o tuhých mýdlech a vlasech zjistila něco víc, takže toto poprvé dopadlo katastrofálně
Pokud máte s mýdly na vlasy zkušenosti, jistě jste si prošli něčím podobným. Vlasy se mi slepily, byly mastné, zplihlé a nešly umýt. Až poté jsem se dozvěděla, že většinu mýdel je třeba z vlasů opláchnout roztokem jablečného octu (asi lžíce octu na 2 dl vody). U Low Poo, tedy mytí vlasů přírodními šampony, jsem zůstala poměrně dlouho, asi do poloviny srpna.

Low Poo a začátky s Hennou.

Zázračná mouka

Celé to začalo, když jsem se jedno ráno vzbudila s mastnou ofinou. Mám vlasy celkem husté a pomalu mi schnou, navíc mytí mýdlem a octem zabere dost času. Hledala jsem tedy něco na způsob suchého, přírodního, diy šamponu. A světe div se - nějaká paní si na zplihlé vlasy sypala rýžovou mouku!
Naše rodina je úplně klasická česká - hodně masa, trvanlivé mléko, rozpustné kafe a rozhodně žádná "spešl" mouka. Zkusila jsem tedy, jestli zafunguje i klasická hladká a na ofinu jí asi půl hrsti nasypala. Dopadlo to tak půl na půl.
Ofina byla sice krásně načechraná, ale u kořínků mi vrstva mouky zůstala a nešla vyčesat. Trvalo mi několik týdnů, než mi došlo, že toto je asi nejzdravější způsob mytí vlasů, který momentálně přichází v úvahu. 
Vlasy jsem si začala mýt následujícím způsobem: do vlasů nasypu asi půl hrnku mouky (1:1 hladká a polohrubá), pořádně ji vmasíruji po celé pokožce hlavy. Poté, nejlépe nad nějakou miskou, mouku z vlasů vytřepu a následně i vyčešu jemným hřebenem. Nakonec vlasy opláchnu vlažnou vodou.
Po uschnutí (pochopitelně přirozeném, žádné fénování) jsou vlasy jako umyté šamponem. Nijak nevoní, ale zato jsou krásně čisté a bez chemie.

Současný stav mých vlasů.

Jak už jsem se zmiňovala, zbožňuju zrzavou barvu vlasů a moc dobře si uvědomuji, že se ke mně hodí mnohem lépe než oříškově hnědá - má přirozená. Barvím se tedy přírodní hennou - a protože mám vlasy chemicky ničené barvou, používám zatím hennu s příměsemi, abych nemusela chodit se sytě červenou hlavou (přeci jen na ty zničené vlasy by to chytlo až moc dobře). Jak můžete vidět na fotce, mám teď spíš takové ombré. Popravdě se mi to i celkem líbí a tak jako tak s tím nic moc nenadělám.

Myslím si, že u No Poo je neustále co objevovat. Poznáte pravou tvář svých vlasů, naučíte se jim lépe rozumět a přestanete ničit sebe i životní prostředí. Pojďte do toho se mnou!

pátek 1. prosince 2017

Riley Sager - Poslední dívka | RECENZE

Napínavý, strhující thriller. Mráz na zádech zaručen!



Riley Sager je pseudonym americké autorky, o níž nevíme o moc víc, než se ráda čte, sleduje filmy a peče. Její láska k pečení se promítá i v hlavní hrdince autorčina prvního thrilleru Poslední dívka.
Označení "Poslední dívka" vytvořili novináři - tímto způsobem medializovali příběhy dívek, které jako jediné přežily nějaký masakr. V knize známe tři - Lily, Samanthu a Quincy, hlavní hrdinku knihy. Quincy přežila útok, který se odehrál před deseti lety, když trávila dovolenou se svými přáteli v chatě Pine Cottage. Z té děsivé noci si mnoho nepamatuje, její mysl vytěsnila vzpomínky na hrůzy, které zažívala. Ráda si myslí, že nyní žije spokojeným, normálním životem. Našla si přítele, založila si vlastní blog o pečení, snaží se být šťastná. Vše se ale změní, když Lily spáchá sebevraždu a ke Quincy a jejímu příteli se nastěhuje doposud nezvěstná Samantha. Quincy jako obvykle hledá útěchu u policisty Coopa, jenž jí před deseti lety zachránil život. Neříká mu ale všechno...

Příběh je psaný ve dvou časových liniích. Jedna z nich se odehrává deset let po Pine Cottage a vypráví ji dospělá Quincy. V druhé linii se postupně seznamujeme s událostmi, které předcházely masakru a později s útržky samotného útoku, na něž si Quincy vzpomíná. Události před deseti lety jsou popisovány v er-formě, a působí na nás tedy i o něco objektivněji. Zasévají v nás zrnka pochybností, zda se to všechno neodehrálo úplně jinak.

Na začátku knihy se nám může zdát, že celý příběh je předvídatelný, ale po několika kapitolách narážíme na zajímavé a nečekané zvraty a situace, z nichž nám bude běhat mráz po zádech. Příběh je strhující, napínavý a perfektně promyšlený, takže není třeba se lekat o něco pomalejšího rozjezdu. Ke konci knihy se stránky otáčejí tak rychle, že se od knihy téměř nedá odtrhnout.
Jak už to tak u správných thrillerů bývá, ani chvíli si nemůžeme být jisti, komu se dá věřit, a komu ne. Stejně jako policie a všudypřítomná média prahneme po dalších a dalších podrobnostech večera, na nějž se rozhodně nezapomnělo. Podrobnosti chce i Samantha, která se rychle stává Quincinou přítelkyní. Má k tomu své důvody...

Autorka oplývá neobyčejnou schopností vtrhnout čtenáře do děje a působit na jeho psychiku. Její první thriller je až děsivě skutečný a já doufám, že se můžeme těšit na další skvělá díla této autorky!

čtvrtek 26. října 2017

Dělej to, čeho se bojíš

Před třemi lety bych vám nevěřila, kdybyste mi řekli, že někdy někam pojedu úplně sama. Že se nebudu bát strávit dva týdny mezi cizími lidmi. Že budu učit malé děti lyžovat, ač to sama pořádně neumím. Že začnu natáčet videa. Že se budu veřejně prezentovat jako básnířka...


Mnohé věci neděláme jen z jednoho prostého důvodu - příliš se bojíme.


Bojíme se vyjít ze své komfortní zóny. Bojíme se, "co si řeknou lidi". Bojíme se, že zklameme sami sebe... Za jediné opravdu důležité bych ale považovala jen to poslední.

Ať už si to uvědomujeme, či ne, strach nás připravuje o spoustu zkušeností, zážitků a hlavně úspěchů. Nevím jak vy, ale já jsem si dlouho něco takového nemyslela. Snažila jsem se příliš nepřekračovat svou komfortní zónu a dělat jen to, co mi bylo příjemné. Že dělám něco špatně, jsem si uvědomila až po rozhovoru s jednou (tehdy značně podnapilou) ženou.

Když jí bylo čtrnáct let, začínala svoji kariéru zpěvačky. Tehdy prý působila stejně "vyjukaným" dojmem jako většinu času já. Teď ale, po více než dvacetileté praxi, je jednou z nejenergičtějších zpěvaček, které znám. Vystudovala učitelství dvou předmětů, a ty také zpočátku vyučovala. Po nějaké době však dostala výhodnější nabídku - měla učit další dva předměty, které ale nestudovala. Přestože se bála, že se znemožní, oprášila své znalosti angličtiny a hry na klávesy a získala tak lepší zaměstnání i plat. Podle svých slov udělala v životě mnoho přešlapů, nesčetněkrát se ztrapnila. Kdyby se však bála riskovat, nebyla by dnes ani z poloviny tak úspěšná. Celý svůj životní příběh zakončila větou: "V životě se mi nejvíc vyplatilo dělat to, čeho jsem se bála."

Lidí s podobnými příběhy existuje mnoho. Často se s obdivem pozastavím nad příběhy lidského "hrdinství" a říkám si: "Teda, tohle bych chtěla zvládnout taky." Otázka zní - proč to tedy neudělám?


Nejlepším řešením je nepřemýšlet.


Před letními prázdninami mi kamarádka zavolala s otázkou, jestli ještě pořád hraji na kytaru. Moje odpověď zněla: "Jo, tak nějak." Zeptala se mě, jestli bych nechtěla vést kroužek a já jsem bez přemýšlení souhlasila.
Celé mi to začalo docházet až ve chvíli, kdy už nebylo možné vycouvat. A tak jsem přišla na první hodinu, seznámila jsem se s rodiči, připravila program, dokonce i rozesmála děti. Při první hodině jsem neměla moc čas přemýšlet nad tím, jestli se bojím. Když jsem ale potom přišla domů, žasla jsem, co všechno jsem ve skutečnosti zvládla. Obvykle se lidem a zodpovědnosti spíš vyhýbám, ale teď jsem se stala plnohodnotnou vedoucí kroužku. 
Vím, je to jen drobnost, ale poslední dobou se v mém životě takových drobností odehrálo hned několik. Začala jsem natáčet videa, zveřejňovat své básničky na Instagramu, doučovat matematiku a angličtinu... Všechno z toho mi něco dává - ať už peníze, nové zkušenosti, nebo sebejistotu a větší pocit vlastní důležitosti.

Nepřestávejme se bát.


Možná to vyzní jako ironie, ale strach je na jednu stranu velice důležitý. Nesnažme se strach úplně odstranit z našeho života. Mnohem snazší je strach překonávat a mít možnost být na sebe hrdá. Hrdá, že jsem něco dokázala, že k něčemu jsem.

Nerada bych vám zde odříkávala ohraná rčení, ale strach má opravdu velké oči. Čím častěji budeme překonávat sami sebe, tím snáz budeme přijímat další výzvy. A nezapomeňme. že v životě se často nejvíce vyplatí dělat to, čeho se opravdu bojíme.


středa 6. září 2017

Proč nechceme číst povinnou četbu? | Ginger a klasika #1

Po dlouhé době jsem se opět rozhodla podělit se s vámi o své myšlenky skrze článek. Tentokrát bych se ráda zamyslela nad tím, proč tolik z nás středoškoláků nechce číst klasickou literaturu.

"Na to, že je ta knížka k maturitě, se mi celkem líbila."
Takovou větu jsem sama nedávno pronesla a samotnou mě zarazilo, že jsem ji vůbec vypustila z úst. Já, která chci studovat češtinu. Já, která se hrdě prohlašuji za knihomolku. Já, která si nedokážu do maturitního kánonu vybrat jen dvacet knížek. 

Snad každý středoškolák si někdy místo knihy přečetl zkrácenou verzi na Wikipedii nebo "obšlehl" zápis do čtenářského deníku od spolužáka. Je přirozené, že ne každá kniha nás bude přitahovat, ale musí to tak být u každé knížky napsané před vznikem naší republiky? Co nás vede k tomu, abychom se klasice vyhýbali? Dá se to nějak změnit?
Tady je pár mých tipů, jak si ke klasice najít cestu.


Neposlouchejme učitele

Možná bychom takovou radu měli považovat za rouhání, ale podle mě je často učitel hlavním důvodem, proč máme k povinné četbě odpor. Češtinář na nás vysype hromadu odborných pojmů, možných motivů a výkladů díla, a ještě po nás chce, abychom mu to u tabule slovo od slova odříkali. Teď víme, že Vančura napsal Markétu Lazarovou v období, kdy "jeho díla vynikají epičností, používá archaický jazyk a přechodníky a všudypřítomná postava vypravěče často zasahuje do děje a obrací se ke čtenáři". O knize samotné se dozvíme jen to, že se jedná o příběh tragické lásky. V ideálním případě nám učitel ještě vyspoileruje hlavní zápletku a konec. Jo, a to je konec.

Z toho všeho, co jsme si horečně zapisovali do sešitu, se ale nedozvíme, že Markéta je obyčejná holka v našem věku, která má jeden velký sen. A ten sen, její životní cíl a poslání, jí jeden muž zničí během jediné noci. Nedozvíme se, že za tou přehršlí přechodníků, se skrývá nádherný příběh, díky němuž se sami zamyslíme nad svým vlastním životem a nad svými prioritami. Stačí si jen zvyknout, že se Vančura toužil něčím odlišit, a proto je jeho styl psaní o něco složitější.

Nechci tím učitele příliš kritizovat, obávám se, že sama bych to neuměla jinak. Mrzí mě ale, že se díky jejich výkladu stávají knihy něčím nudným. Něčím, co se skládá jen z hordy odborných výrazů, které máme celý prvák v testech. Snad nám ani jim nedochází, že tyto odborné výrazy můžeme stejně tak hledat u svých nejoblíbenějších knížek od současných autorů.


Věk je jen číslo

Já osobně jsem tento problém nikdy neměla, ale často pozoruji, že se mí vrstevníci děsí starých literárních děl. Když rok prvního vydání začíná číslem nižším než 19, je dílo automaticky moc složité, nudné a neatraktivní. Lidé v té době se zabývali jinými problémy a za zajímavé považovali úplně jiné věci než my. 
To je pochopitelně pravda, nemůžeme očekávat, že v 19. století někdo psal young adultovky o homosexuálech nebo dívčí románky z prostředí středních škol. Není však složité najít díla tematicky velmi podobná současným bestsellerům.

Obraz Doriana Graye byl napsaný na konci 19. století, tedy asi před sto třiceti lety. Tehdy byla homosexualita trestná a díla o ní nemohla vycházet. Oscar Wilde i přesto napsal příběh chlapce - a poději muže, který bezpochyby choval city i ke stejnému pohlaví. Tato knížka je podle mě kombinací fantasy, horroru a jakéhosi coming-of-age románu, jehož hlavní hrdina rozhodně není jen na holky. Má v sobě ohromnou dávku napětí a životní filosofie, která dokáže odpuzovat i přitahovat zároveň.

Jana Eyrová vyšla téměř před dvěma sty lety. Nenechme se ale odradit tím číslem. Opět se jedná o krásný coming-of-age román s nádhernou romantickou zápletkou. Tuto knížku bych s přehledem považovala za běžné young adult o holce, která nejdřív nikam nepatří, ale postupně nachází své místo ve světě a objevuje nové hodnoty. 

Ať už je náš oblíbený žánr jakýkoli, můžeme jeho obdobu najít i v klasické literatuře. Stačí jen vědět, co nás na daném žánru přitahuje, a nebát se stáří knihy.


Čtěme s předstihem

Dalším důvodem, proč se nám do klasiky často nechce, jsou spoilery. Některé z příběhů jsou natolik známé, že nemáme šanci se spoilerům vyhnout, takže tento tip nebude fungovat na knihy jako Romeo a Julie nebo Malý princ. I přesto najdeme mnohé knihy, které si díky včasnému přečtení zamilujeme.
Stačí si knížku přečíst jen dostatečně brzy na to, aby nám ve škole nikdo neprozradil, jak to celé končí.
Nejenže budeme působit chytře, ale hlavně budeme mít šanci si knížku užít. Nebudou nás trápit žádné motivy autora, žádné znaky literárního směru, žádné skryté významy příběhu. Jednoduše si vychutnáme "obyčejnou" knihu, jako bychom to udělali u čerstvé novinky od nám doposud neznámého autora. Bez předsudků, očekávání a odporu.


A jaké jsou vaše tipy na odbourání nechuti ke čtení klasiky? Jaká je vaše oblíbená? Zajímaly by vás další názorové články o klasice?

Mějte se krásně a čtěte! =)
Vaše Ginger. ♥

úterý 18. dubna 2017

Zrzavá básnířka: můj básnířský příběh + 7 důvodů k básnění

Ahoj, hlásím se s novým článkem! 
Tentokrát bych se s vámi ráda podělila o svůj básnířský příběh a hlavně o 7 důvodů, proč básnit! :)

Asi jako mnozí jsem své první básničky psala někdy v šesté třídě. Dělal to každý, tak proč ne já, že? Popravdě jen málokterá z nich je publikovatelná, používala jsem klasické rýmy typu doufat - zoufat, oči - točí a nebe - tebe. Pevně věřím, že si tímto obdobím prošly všechny básnířky. Tehdy jsem ale nepsala jen do šuplíku. Všechny moje kamarádky mé básničky četly a já zas četla ty jejich. V podstatě bylo psaní básní "in".
Jak už to tak bývá, tato zábava nám moc nevydržela a poezie začala být trapná. I přesto mě ke psaní něco táhlo. Psala jsem (pořád děsně) aspoň do šuplíků a svoje verše jsem si hodnotila jen já sama (jo, proto byly tak "kvalitní"). 

Jedna z mých nejstarších básniček, které jsem ochotná zveřejnit. Vím, není to žádná sláva, ale chci, abyste měli aspoň přibližnou představu. :)

To, že píšu poezii, prasklo až někdy v osmé nebo deváté třídě, kdy jsem (kupodivu, vzhledem k tomu věku) měla horší období. Naprosto přesně si pamatuji, kde a ve které učebně jsem seděla, když mi mí spolužáci vzali můj sešitek s básničkami. Běželi na chodbu a četli je nahlas. Myslela jsem, že se propadnu a tuším, že jsem i nějakou dobu vůbec nepsala (jaká škoda). Uznávám, že v té době začaly být mé básničky opravdu básničkami a začínaly dávat jakýs takýs smysl. 
V prváku jsem se dostala do krajského kola olympiády z češtiny a tam jsem poznala Monču, která své básně publikovala veřejně. Dokonce si je dávala na Facebook - pro mě něco absolutně nepředstavitelného (btw. Monika Dvořáková vydala svou vlastní básnickou sbírku s názvem Ozvěny naděje, všem vřele doporučuji!). V té době jsem si začala uvědomovat, že básníků existuje mnoho a značná část z nich se tím netají. Stále jsem ale  byla s publikací svých básní hodně opatrná - dávala jsem je pouze na svůj téměř anonymní blog.
A pak se něco stalo. Objevila jsem aplikaci Poetizer - aplikaci pro milovníky poezie. Začala jsem tam své básně sdílet a lidé mi je opravdu KOMENTOVALI. Nečetla jsem žádné negativní příspěvky, všechno bylo fajn, konec skoro jako z pohádky.

Úplně první básnička, kterou jsem zveřejnila na Poetizeru dne 7. 4. 2016. Juhú, už jsem tam víc než rok! :)

V současné době sdílím svou tvorbu na Instagram (ginger_with_a_book) a hlavně na Poetizer (sarka_trandova), můžete mě sledovat, pokud chcete :)

7 důvodů, proč básnit

A teď ty slibované důvody, proč básnit. Takže pokud ještě nejste oficiálně básníkem, staňte se jím, protože:
  1. Budete vypadat chytře. Nechápu proč, ale básníci vyvolávají dojem "zadumaných intelektuálů". Nevadí, že přemýšlíte nad tím, kterou sušenku koupit. Hlavně že si ostatní představují, že zrovna vymýšlíte sonet.
  2. Můžete být výstřední umělci. Ať už máte nějaké další umělecké vlohy, nebo ne, status "básník" vás okamžitě zařazuje mezi ty divné (echm, tedy zvláštní či exotické) umělce. Takže jste v podstatě něco jako Picasso, ale víc cool.
  3. Sex a alkohol. Protože - o čem jiném psát, že?
  4. Můžete si neustále stěžovat. To když vyčerpáte předchozí tři témata. Takoví super-sociální kritici.
  5. Můžete vydat svou knížku. Jen si to představte - někde seženete deset tisíc, trochu pohrajte si s Wordem a můžete se vytahovat před známýma.
  6. Můžete být závislí na kafi. Stejně jako ke knihomolům, i k básníkům patří kafe. Takže design cappuccino, tužku a ručně psanou básničku a máte boží fotku na Instagram.
  7. Poetizer. Můžete se zapojit mezi stejně divné lidi, jako jste vy, a denně číst nové a nové básničky.
Takže básněte, je to super! :D

A ještě jedna báseň z kategorie "stěžovacích". 

Vaše Zrzavá básnířka.

středa 12. dubna 2017

Skoro-první video, skoro-první článek

Ahoj,
vítám vás u svého skoro-prvního článku. Asi nikoho neudiví, že toto je ve skutečnosti tak pětistý článek, který jsem někam napsala, ale na tomto blogu je první. 
Kdyby to byl jeden z těch mých úplně prvních článků, asi by mohl vypadat nějak takhle:

Ahoojky lidii! :3 :D
Dneska jsem sestříhala svoje video o knížkách, tak na něj mrčněte, ju? :3 Je fakt hustý, že jsem to udělala, jsem na sebe ták pyšná! :D Sry, že tam je ta reklama, ale stáhla jsem blbej program :// Odpustíte mi to, že ju? 
A napište mi do komentů, jak se vám to líbilo!
MucQ! (tento výraz jsem neměla kam nacpat, ale věřím, že ve svých třinácti letech bych byla schopná ho napsat i jen tak)
Pa!

Sice už mi není třináct a toto není (a nebude) přeplácaná a nesourodá změť článků, sdělení je stejné - ano, natočila jsem video. Přiznávám, že jsem to udělala už i někdy v minulosti (tuším, že šlo o můj písničko-skladatelský pokus), ale to video se ztratilo někde v labyrintu internetu, snad.

Toto mé skoro-první video je určené hlavně středoškolákům, kteří si vybírají knížky k maturitě - protože přesně to teď dělám já. Mluvím o Máji, Proměně a Othellovi - všechny tři považuji za něco, co zvládne přečíst snad každý.

Pro zájemce a odvážlivce přidávám odkaz na video. Budu vážně ráda za nějakou zpětnou vazbu - ať vím, jestli má vůbec cenu natáčet.



A chtěla bych se vás zeptat - byl by z vaší strany zájem o videa o poezii? Mám poezii ráda, sama píšu a zatím se básním na YouTube nikdo moc nevěnuje. Jen ještě moc nevím, jak by to vypadalo, ale vážně to je jen předběžný nápad, ani nevím, jestli vůbec chci něco točit.

Dnes to bylo jen stručné, ale příště - příště se těšte! :D
Mějte se krásně,
vaše Zrzavá knihomolka :)

(Ne)mytí vlasů - jak jsem přešla k No Poo

"Nemyješ si vlasy? To jako vůbec? Jak můžeš s takovou chodit mezi lidi?" Možná si mnozí z vás pomysleli něco podobného a poprav...